Iluze

https://www.youtube.com/watch?v=o_l4Ab5FRwM

Obklopila mě rudá mlha. V uších mi řval výbuch způsobený granátem, který jsem odkopl. Podle bolesti v noze, očividně ne dost rychle.

Koleno se pode mnou podlomilo a já klesl na zem. Připadal jsem si, jak ve zpomaleném filmu. Viděl jsem chlapy, jak ke mě běží a křičí. Neslyšel jsem je. Zezadu je kryli palbou. Viděl jsem Dannyho, který to koupil. Ležel bez hnutí. Zemřel.

Padl jsem do prachu.

Můj mozek nedokázal vydat rozkaz, abych se zvedl. Nebo ho možná vydal, ale tělo jej odmítalo splnit.

Jeff, náš zdravotník, vedle mě padl na kolena, bez ohledu na nebezpečí, které mu hrozilo. Věděl, že Dannymu už nemůže pomoct.

"Slade! Jsem tady. Dostaneme tě odsud, slyšíš?!" dolehl ke mě přes hučení v uších jeho hlas. Otočil mě a já se pokusil zvednout. Marně. "Panebože," vydechl zdravotník a já strnul. Co je?! Nedokázal jsem to vyslovit nahlas. Ale podle toho, jak se tvářil to asi bylo hodně zlé.

Kam jsem to koupil?

Cítil jsem bolest jen v noze. V obavách jsem se podíval dolů, ale obě nohy byly na svém místě. Dokonce vcelku.

A pak se moje tělo probralo z šoku a já začal lapat po dechu. Nedostávalo se mi vzduchu, v plicích bublala krev.

"Pomozte mi! Musíme ho odsud dostat, koupil to do plíce!" křičel Jeff a spolu s dvěma dalšími chlapy mě naložili na nosítka.

"Bude to dobrý, Slade. Dostaneš se z toho, a pak jim pořádně nakopeme prdel," ujišťoval mě Jeff. Oba jsem věděli, že je to lež. Milosrdná lež. Mé příslovečné štěstí mě opustilo.

Poslední, co jsem byl schopný vnímat, byla krycí palba, aby mě odtama mohli dostat. Pak vše zčernalo.

No, přežil jsem to.

Ale má kariéra u Navy Seal skončila. Koleno jsem měl rozmašírované a po dechu jsem lapal po deseti schodech. Dřel jsem jako kůň, ale nebylo mi to nic platné. Dostal jsem nějaký ten metál a adieu.

A pak se to všechno posralo.

Najednou jsem nevěděl, co se svým životem dělat. Toulal jsem se po ulicích, neschopen najít si nějakou práci. Armáda byla můj život. Sedával jsem opřený o baráky a doufal, že mi někdo hodí nějaké prachy. Začal jsem chlastat. Nebyl na mě moc hezký pohled.

Všichni se na mě dívali spatra, pohrdavě. Nezajímalo je, že jsem chránil ty jejich líné zadky. Byl jsem plný vzteku, hořkosti a zoufalství. A takhle mě našel můj strejda Quin. Byl taky bývalý voják. Jenže dělal u Rangerů. Dostal jsem od něj pořádnou nakládačku, seřváno, a pak mě vzal k sobě domů.

A můj život se změnil podruhé. Armáda mi pořád chyběla, ale Quin mi ukázal, jak žít bez ní. Pomohl mi najít smysl života. Ukázal mi Útočiště.

Nejdřív jsem se ošklíbal. Byl to obrovský dvoupatrový dům s dvaceti pokoji, kde v té chvíli bydlelo asi osm lidí. Vysvětlil mi, o co se jedná. Pomáhal lidem v nouzi. Homosexuálním lidem. Věděl o mé orientaci a zřejmě si domyslel, že by mi to mohlo zachránit prdel. Nemýlil se.

Sedím tu po tmě, osvětlen jen lampou z ulice, a střídavě zírám na okno plačící deštěm a na dno své sklenky s bourbonem. Sem tam se mi zorným polem zavlní řeka, jejíž název se neobtěžuju si zapamatovat.

Nevím, jestli jsem až takový cynik, nebo jestli v takovéhle době opravdu žijeme? Zdráhám se tomu věřit. Nechci. A přesto se mi denně u dveří objeví nějaká ta ztracená duše, co hledá bezpečí. Většinou před někým utíkají. Před rodiči, kterým se svěřili. Před milencem, kterého opustili. Nebo sami před sebou, protože se děsí toho, co by mohli najít.

Na mysli mi vytane spousta otázek. Neměla by být láska bezpodmínečná? Obzvlášť ta rodičovská? Přesto, když už konečně najdou odvahu říct svým blízkým, že jsou "jiní", končí to v osmdesáti procentech útěkem. A proto jsem tu. Protože všechno je lepší než skončit na ulici. Fakt, mluvím z vlastní zkušenosti.

Nedá se říct, že bych zapomněl na armádu. Nenechala mě zapomenout. Ještě teď se uprostřed noci vzbudím zbrocený ledovým potem a noční můrou doznívající mi v podvědomí. Lokl jsem si jantarové tekutiny a slastně zavřel oči.

Nebojte, nezačal jsem zase chlastat. S těmi dětmi, co mám v baráku to ani nejde. Ale občas potřebuju ulevit od bolesti. Noha v těchhle plačtivých dnech bolela jako ďas. A na bolest není nic lepšího než sklenka dobrého alkoholu.  Vzpomenu na strejdu Quina. Už jsou to dva roky, co umřel a pořád mi chybí. Nikdy jsem mu nedokázal splatit to, co pro mě udělal. Jediné, co můžu udělat, je vést Útočiště podle svého nejlepšího svědomí.

V současnosti tady mám pět kluků a dvě holky, co tu bydlí. Quin měl malý bohatství, které mi odkázal, abych mohl domov dál vést. A já celkem chytře investoval. Navíc jsem dole otevřel malý bar, který celkem slušně sype. Zároveň tam zaměstnávám děcka, co mají zájem o to se svým životem udělat.

Podívám se na hodiny u krbu. Půlnoc. Hodina duchů, pomyslím se a ušklíbnu se. I mě se začínají z paměti vynořovat duchové minulosti. Vlastně jen jeden. Ten, na kterého nedokážu zapomenout. Ten, který byl příčinou, že jsem odešel do armády.

Povzdechnu si. Měl bych tuhle část svého života nechat být. Jenže pak mi pohled padne na předloktí, kde se skví tetování. Andělské křídlo. Je jedno, protože to druhé má Kaspar. I po tolika letech mě myšlenka na nositele tohoto jméno bolí. Neměla by. Zradil mě. Odešel. Proč bych na něj měl vzpomínat?

Jenže vzpomínky na mě vyskakují jedna za druhou. Bezmocně před nimi zavřu oči, ale nepomůže to. Vidím jeho široký úsměv, když jsme spolu byli surfovat. Jeho rozzářené zelenomodré oči, když jsme se poprvé políbili.

Byl tam, když jsem odjížděl do armády. Jeho pohled mě pak pronásledoval celých sedm let, co jsem u Navy Seal byl. Ten smutek. Ta zoufalá touha. Stejné pocity, které jsem v sobě nosil i já. Jenže on si vybral. A já jsem jeho volba nebyl.

Promnul jsem si kořen nosu a dopil sklenku.

"Pane Slade," vytrhne mě ze zamyšlení bojácný hlas. Otočím hlavu a zadívám se na osmnáctiletého blonďáka, který nerozhodně postává ve dveřích. Kevin. Objevil se tu před dvěma měsíci. Zbitý, sotva se držel na nohou. Napadl ho jeho přítel. Měl jsem chuť toho hajzla zabít. Tři týdny jsme toho kluka dávali dohromady a i teď sebou chudák škubne při jakémkoliv hlasitějším zvuku.

"Ano, Kevine?" zeptám se mile a usměju se na něj. Snažím se ho už několik dní přesvědčit, aby mi říkal jen Slade, jak to dělají všichni ostatní tady, ale umanutě si trvá na oslovení pane.

"Asi byste měl jít se mnou," zašeptá a já svraštím obočí. Vstanu a vyrazím za ním do části, kde je bar. Už je zavřeno, Jesica a Pascal umývají nádobí. Nebo ho nejspíš ještě před chvílí umývali. Teď stojí jako solné sloupy, ústa otevřená dokořán.

Zamrazí mě.

Tuším co uvidím. Pomalu otočím hlavu ke dveřím. Stojí tam Daniel a Frank a mezi sebou podpírají bezvládné tělo.

Přestanu dýchat. Srdce mi nebije. Zkamením.

Poznávám ho. Poznal bych ho kdykoliv.

Kaspar.

"Slade?" ozve se tiše Daniel. Vidím spoustu krve, která prýští z rány na Kasparově boku. Rychle se vzpamatuju.

"Vezměte ho do nějakého volného pokoje. Jesico, sežeň ručníky, horkou vodu a lékarničku!" přikážu drobné černovlásce, která je stále v šoku. "Jesico!"

Trhne sebou, ale vzpamatuje se. "Jasně, šéfe!" vyhrkne a rozběhne se splnit, co jsem jí nařídil.

Daniel a Frank se mezitím lopotí do patra s bezvládným tělem. Jdu před nimi, otevřu jim dveře do prvního pokoje, na který narazím. Opatrně ho položí na postel a tázavě se na mě podívají.

"Běžte pomoct Jesice najít, co potřebuju," vykážu je z pokoje. Nezdržuju se žádnou nostalgií ani čímkoliv jiným. Kleknu si vedle Kaspara a zadívám se na hlubokou bodnou ránu v jeho boku. Vytáhnu nůž, který vždy nosím za opaskem a rozříznu na něm triko. Ani se nepohne, když se ho dotkne studená čepel.

Sáhnu mu na čelo. Horečku nemá, ale ztrácí hodně krve. Konečně se objeví Jesica s Danielem v závěsu a nesou vše, co jsem chtěl. Rychle vezmu ručníky a přitlačím je na ránu. Téměř okamžitě nasáknou krví.

"Kde jste ho našli?" zeptám se Daniela.

"Ležel o dvě ulice dál na chodníku. Kdyby se mu nepodařilo vyplazit na světlo, nikdy bychom si ho tam nevšimli."

"Proč jste ho sakra nevzali do nemocnice?!" zasyčím a vyměním nasáknuté ručníky za nové. Zároveň instruuju Jesicu, aby namočila hadřík, abych mohl ránu očistit.

"Panika, šéfe," zamumlal Daniel a já pokývu hlavou. Je mu šestnáct. Taky bych asi šel za jediným dospělým, kterýho znám.

Krvácení začíná pomalu slábnout. Uleví se mi.

Pošlu děcka pryč. Musím mu ránu zašít. Nepotřebuju, aby u toho byli. V armádě jsme se museli naučit sešívat rány sami sobě. Tohle pro mě bude v podstatě rutina.

Ránu vydezinfikuju a připravím si jehlu. Zadívám se do toho nehybného obličeje. Skoro se nezměnil. Zavrtím hlavou. Na tohle není čas. Skloním se a začnu soustředěně klást jeden steh vedle druhého.

Ozve se zasténání a já k němu zabloudím očima. Neprobral se, ale začal sebou házet.

"Danieli!" zařvu, protože je mi jasné, že zůstal za dveřma. Potvrdí mi to, když za pár vteřin nakoukne dovnitř. "Pojď ho podržet!"

Rychle dojde k posteli a přitlačí Kaspara k matraci. To už je lepší. Za chvíli jsem hotový, ještě mu ránu obvážu a opět pošlu Daniela pryč.

Posadím se na nedalekou židli a pozoruji nehybnou postavu v posteli.

"Co tady sakra děláš?!" zašeptám.

Tváří v tvář jeho přítomnosti, už jsem nedokázal nemyslet na minulost. Vynořila se přede mnou jako film, který jsem se snažil vytěsnit z paměti.

Potkali jsme se na vysoký. Já byl o rok starší. Naše cesty se střetly na jedné přednášce. Začali jsme jako kamarádi, ani jeden z nás před tím druhým nechtěl odhalit svou skutečnou orientaci. Ale víte, jak to na vysoké chodí. Večírky, alkohol všude teče proudem. A jeden takový večírek se stal osudným pro nás oba.

Nudil jsem se, a tak jsem procházel domem, kde se zrovna pařilo. Z jednoho pokoje jsem zaslechl vzdychání a moje zvědavost mě ponoukla k tomu, abych nakoukl dovnitř. Na posteli seděl Kaspar, oči slastně přivřené a v klíně hlavu jakéhosi kluka. Strnul jsem na prahu a nebyl schopen odtrhnout pohled. Připadal jsem si jako úchyl. Jenže slastný výraz v Kasparově tváři mě přikoval na místě.

Najednou jsem si uvědomil, že chci, aby se takhle tvářil kvůli mě. Trhnul jsem sebou, když jsem si  všiml, že se mi dívá do očí. Měl jsem vzrušením pootevřené rty, pohled zastřený touhou. Nejradši bych tam vtrhnul, toho kluka vypoklonkoval z pokoje a zaujal jeho místo. Moje myšlenky mě vyděsily, proto jsem radši vzal nohy na ramena.

Měsíc jsem se Kasparovi úspěšně vyhýbal.

Až se mi jednou postavil do cesty a nedovolil mi odejít. Neřekli jsme ani slovo. Jen jsme se na sebe mlčky dívali. Pak udělal krok ke mě a další. Vrhnul se na mě v hladovém polibku a já najednou pochopil, že na tom byl úplně stejně jako já. Potlačovaná touha vybuchla jako sopka.

Začali jsme spolu chodit. Oba jsme si uvědomovali, že to nebude jednoduché. Na Kaspara měli rodiče hodně vysoké nároky a on jim většinou ve všem vyhověl. Jenže v mém případě to vypadalo, že se jim hodlá postavit.

Jak hořce jsem se tenkrát mýlil.

Prožili jsme spolu nádherné dva roky. Jistě nebylo to vždy idylické, ale většinu hádek jsme ustáli a náš vztah se upevnil. Nebo jsem si to aspoň myslel. Ale znáte to. Mladí jsou příliš snadno ovlivnitelní. A tak se jednoho dne Kaspar objevil, oči zarudlé a na oku monokl. Nejdřív mi nechtěl říct, co se stalo, ale nakonec to ze sebe vysypal.

Rozpadl jsem se na malinké kousíčky, když mi vylíčil, jak ho otec zbil a dal mu ultimátum. Rozchod se mnou a svatba s jistou bohatou kráskou. Byl jsem tak naivní, že jsem byl přesvědčený, že zvolí mě, věřili byste tomu? 

Nezvolil.

O týden později jsme se rozešli, ne zrovna v dobrém. O dva měsíce později se oženil s onou bohatou kráskou. A já za měsíc narukoval do armády. Od té doby uběhlo deset let, kdy jsem ho neviděl. A teď se mi najednou objeví na prahu.

Staral jsem se o něj bez jakýchkoliv emocí. Nebo jsem si to aspoň namlouval. Hned ten první večer jsem pohledem zabloudil na jeho levé předloktí, abych zjistil, že tetování je stále na tom samém místě. Dokonale padnoucí k tomu mému. Stáhlo se mi hrdlo, ale rychle jsem ten pocit zaplašil.

Mechanicky jsem ho ošetřoval, rána se naštěstí hojila vcelku dobře. Přišly horečky, blouznění. Ve chvíli, kdy z horečnatého snu vykřikl moje jméno, jsem musel opustit pokoj. Poslal jsem tam Jesicu. Věděl jsem, že se nebude na nic ptát.

Když horečky pominuly, vrátil jsme se v naději, že už své jméno z jeho rtů nezaslechnu.

Desátý den od chvíle, kdy ho přivedli, konečně přišel k sobě. Otevřel bolestí zkalené zelenomodré oči a já zapomněl dýchat.

Nejprve byl zmatený, nemohl si uvědomit, co se stalo ani kde je. Nebo kdo jsem já. Ale pak mu v očích problesklo poznání a on je zničeně zavřel.

"Slade?" zašeptal tichounce a já po deseti letech zase mohl slyšet jeho hlas. Obrnil jsem se.

"Ahoj Kaspare," pozdravil jsem skoro stejně tiše. Pak jsem si odkašlal, aby moje hlasivky nabraly na síle. "Dlouho jsme se neviděli," pronesl jsem bez špetky emocí. Ke svému zděšení, jsem zahlédl zbloudilo slzu, která mu tekla po tváři. Už už jsem natahoval ruku, abych ji setřel, ale včas jsem se zastavil.

Chraplavě jsem se zasmál. "Ale prosím tě," odfrkl jsem si a on prudce otevřel oči. Vpili jsme se jeden do druhého.

"Co se stalo?" zeptal se, když se mu konečně podařilo ovládnout příval emocí.

"To bych se spíš měl ptát já tebe, ne?" povytáhl jsem obočí. "Někdo tě přepadl? Co jsi vůbec dělal v téhle části města? Není to tu moc nóbl," vysmíval jsem se mu. Musel jsem nějak skrýt ten nečekaný zmatek, který mi rozvibroval vnitřnosti.

Smutně se pousmál. "Zasloužím si to, viď?" pronesl a otočil hlavu na druhou stranu. Neřekl jsem na to nic. Nechtěl jsem, aby všechen ten potlačovaný vztek vytryskl na povrch. Rozhodně ne teď, když leží zesláblý v posteli. "Jen jsem se tu byl projít," zašeptal.

"Projít?" uchechtl jsem se. "To ti mám věřit?"

Znovu se na mě podíval. "A co bys chtěl slyšet?"

"Pravdu?" protáhl jsem a pevně se díval do jeho očí.

Ušklíbl se, ale nebylo v tom žádné veselí. Jen sebeironie. "Nemyslím si, že bys byl připravený na pravdu."

"Zkus to," vyzval jsem ho.

"Nebyl jsem tu poprvé," pronesl po chvíli. "Chodím sem už několik let."

Přemýšlel jsem, proč by sem asi tak mohl chodit. Do čtvrti, kde se pohybují feťáci a dealeři. Kde je největší směska zoufalců. Zamračil jsem se. "Proč?"

Pohled mu padl na moje předloktí, kde jsem měl tetování, které bylo zrcadlovým protějškem jeho vlastního. Oči se mu rozšířily a lehce pootevřel rty. Zřejmě si myslel, že si ho nechám odstranit. Nebo předělat.

"Asi mě někdo napadl," vzpamatoval se, ale na mou otázku neodpověděl. "Moc si z toho nepamatuju. Jak jsem se sem dostal?"

"Přivedli tě mí dva kluci, kteří tě našli na ulici. Mysleli si, že je to dobrý nápad."

Kaspar sebou trhl při mém ironickém tónu, ale nemohl jsem si pomoct. Snažil jsem se nad to povznést, ale staré rány se znovu otevřely. A stará touha. Polkl jsem a Kaspar sledoval, jak mi poskočil ohryzek. Nepřítomně si olízl rty.

"Mám dát vědět tvé manželce, kde tě najde?" zeptal jsem se jízlivě, abych se vrátil do reality.

Zasmál se. "Jistě, moc ráda by mě sem přišla dorazit," sykl.

"Cože?" nechápal jsem.

"Nejsme svoji. Asi tak šest let, Slade."

Musel jsem tuhle informaci zpracovat. Jestli spolu nebyli šest let. Byli spolu jen dva roky?

"Podívám se na tu ránu," pronesl jsem, abych změnil téma. Najednou jsem si uvědomil, že se mi třesou ruce. Dotýkat se ho, když byl v bezvědomí nebyl až takový problém. Ale dotknout se ho při jeho vědomí? I když se jednalo jen o čistě neosobní dotek. Vyschlo mi v ústech a Kaspar na mě upíral nečitelný pohled.

Klekl jsem si vedle postele. Cítil jsem na sobě jeho oči. Trhl sebou, když jsem na něj poprvé položil ruce. Věděl jsem, že to nemohlo být bolestí. Soustředil jsem se jen na ránu. Na sundání obvazu, ale přesto jsem cítil horko, které z jeho těla sálalo. Nemělo nic společného s horečkou.

Jeho oči mě propalovaly díru to temene. Projela mnou touha, ale ubránil jsem se jí. Mechanicky jsem mu vyčistil ránu a opět ji ovázal.

Vzhlédl jsem. Jeho pohled plál jako maják. Olízl jsem si náhle okoralé rty a z jeho úst se prodralo zasténání. Trhl jsem sebou.

"Hojí se to dobře," zasípal jsem. Neřekl nic, jen mě propaloval tím žhavým pohledem. "Nechám ti donést nějaké jídlo, musíš brzy zase zesílit," pronesl jsem a vyrazil ke dveřím. Silou vůle jsem se donutil jít pomalu, ačkoliv jsem toužil odtud vystřelit jako raketa.

"Byl jsem hloupý idiot, Slade," zastavil mě těsně u dveří jeho hlas. Nemusel mi vysvětlovat, co má na mysli.

"To jsi byl," zašeptal jsem a tiše vyklouzl z pokoje.

Děcka nebyla hloupá. Došlo jim, že se s Kasparem známe z minulosti. Přenechal jsem ho na starost Jesice, protože jsem si nebyl jistý, jestli se dokážu ovládat. Nemusel jsem si nic nalhávat, sexuální napětí mezi námi se dalo krájet. Nemohl jsem popírat, že po něm prahnu. Nejraději bych se na něj vrhnul a ponořil se do jeho těla. Jen jsem na to pomyslel, byl jsem tvrdý jako skála.

Obrátil jsem do sebe sklenku tulamorky a postavil ji na pult. Stál jsem za barem, pozoroval to málo zákazníků, co tady vysedávalo a myšlenkami byl o patro výš. Vůbec mi nedošlo, že jsem ten první den Kaspara uložil do pokoje vedle svého.

Přede mnou se objevila Jesica. "Slade?" oslovila mě a uhýbala pohledem.

"Hm?" zamumlal jsem a dál jsem systematicky utíral sklenku, dokud se neleskla.

"Kaspar." Při vyslovení jeho jména jsem k ní upřel pohled. "Chtěl by se vysprchovat. Ale je ještě slabý, potřebuje pomoc."

Hodnou chvíli jsem na ni zíral, než mi došlo, že předpokládá, že mu pomohu já. "Řekni některému z kluků," odvětil jsem. Vzápětí mi ale došlo, že bych nesnesl, aby ho některý z kluků, které tu mám viděl nahého.

Jesica nebyla hloupá a hleděla na mě s pobaveným pohledem. Asi se mi muselo něco odrazit ve tváři. "Skutečně?" povytáhla obočí.

Něco jsem na ni prskl a vrazil ji do ruky utěrku. Nahoru jsem bral schody po třech, vtrhl jsem do jeho pokoje. Neviděl jsem ho tři dny. Nechtěl nic hlásit na policii a já jeho rozhodnutí respektoval, ačkoliv jsem ho nechápal. Pak už nebyl důvod za ním chodit. Až teď.

Seděl opřený o polštáře, oči zavřené, světle hnědé vlasy mu spadaly do čela. Klouzal jsem pohledem po jeho tváři. Vypadal napjatě, jako by ho rána bolela.

"Jak se cítíš?" zeptal jsem se.

"Mizerně," zamumlal, ale oči nechal zavřené. "Prosil jsem Jesicu, jestli by mi mohla pomoci se sprchováním, ale asi se jí moc nezamlouvají nazí mužští, že?" zasmál se. "Vystřelila odsud jako šipka a slíbila, že mi někoho pošle. Poslala tebe?" jeho hlas přešel do šepotu. Stále měl zavřené oči, ale rty se mu napětím stáhly.

Cítil jsem se podobně. "Hm," zabručel jsem a přešel k posteli. Zranění si na něm vybralo svou daň. Byl hubený, ještě více než jsem si pamatoval. "Tak jdeme na to," pronesl jsem a sklonil se k němu. Zvedl ke mě oči.

Pokusil se zvednout, ale ruce se pod ním podlomily. Pomohl jsem mu na nohy a vzal ho kolem pasu. Na okamžik se o mě opřel. Vychutnal jsem si jeho blízkost, ale jen na několik vteřin. Pak jsem s ním vykročil ke koupelně. Ke svojí koupelně. Bylo mi jasné, že se jeho přítomnosti v ní už nikdy nezbavím.

Posadil jsem ho na sedátko, které tam duchapřítomně zřejmě připravila Jesica. "Vydržíš chvíli sedět?" zeptal jsem se a do hlasu mi prosákla starost. Nejradši bych si nafackoval. Přikývl. Váhavě jsem se od něj odvrátil a pustil sprchu.

Věděl jsem, že pod sprchou sám stát nezvládne. Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout. Pak jsem k němu přešel a klekl si před něj. Položil jsem mu ruku na koleno a on se na mě upřeně zadíval. "Připravenej?"

"Nemusíš se bát, jsem tak slabej, že se ani neudržím na nohou. Nebudu tě svádět," zamumlal. Ignoroval jsem ho. Rychle jsem ho svlékl a postavil ho pod sprchu. Pak jsem tam, plně oblečený, vlezl za ním. Povytáhl obočí, ale nic neřekl.

Vzal jsem do ruky žínku a nanesl na ní sprchový gel. Začal jsem mu s ní přejíždět po těle. Zavřel oči. Původně jsem měl v plánu ho prostě jen rychle umýt. Ve chvíli kdy jsem na něj položil ruce, jsem si ten dotek nedokázal nevychutnat. Krouživými, něžnými pohyby jsem ho omýval. Zaslechl jsem, jak zavzdychal a byl jsem rád, že jsem oblečený. Moje libido se okamžitě probudilo.

Jemně jsem mu masíroval pokožku hlavy, když jsme mu umýval vlasy. Otočil jsem ho a přinutil o sebe opřít. "Slade," zasténal, když ucítil nepochybný důkaz toho, že mě nenechává chladným. Nedokázal jsem odolat a na hrdlo mu vtiskl horký polibek.

Do reality mě vrátilo, když se mu podlomila kolena.

"Jsi ještě moc slabý," zašeptal jsem mu do ucha a dokončil jeho očistu. Zabalil jsem ho do županu. Bylo mi jedno, že se mě crčí voda. Pomohl jsem mu do pokoje a uložil ho na posteli. Díval se na mě, jak tam stojím mokrý od hlavy až k patě a pohledem se neochvějně zastavil na vyboulenině v rozkroku.

Pootevřel rty. Zavrčel jsem a vrhl se k němu. Už jsem se nemohl bránit. Moje vzrušení bylo vybičované na maximum. Lačně jsem se zmocnil jeho úst a jazykem se prodral dovnitř. Opět zavzdychal a objal mě kolem krku. Líbali jsme se dlouho. Snažil jsem se ovládnout, ale nedokázal jsem to.

Nakonec jsem se od něj odtrhl a opřel si své čelo o to jeho. Byl natolik moudrý že mlčel. Kdyby pronesl jediné slovo, utekl bych jako vyděšenej králík. Ale on mě jen mlčky objímal kolem krku a já mohl cítit jeho dech na svých rtech.

Naposledy jsem ho políbil, něžněji než jsem měl v úmyslu a beze slova vypadl z pokoje. Vrazil jsem do toho svého, strhal ze sebe mokré oblečení a zůstal stát uprostřed místnosti. Prudce jsem oddechoval a proklínal se, že jsem podlehl.

Jeho chuť jsem měl vypálenou v mysli, a přesto dnes chutnal trošku jinak. Zatínal jsem pěsti tak silně, že mi v dlaních zůstaly rudé otisky nehtů.

Uběhl další týden a Kaspar pomalu, ale jistě sbíral síly. Stále častěji jsem přemýšlel, co se vlastně stane, až se úplně uzdraví. Zase mi zmizí ze života, pomyslel jsem si hořce. Jesica mi poreferovala, že už dokáže sám chodit po pokoji několik minut. Od té doby, co jsme se líbali, jsem ho neviděl.

Teď jsem ležel v posteli, civěl do stropu a uvědomoval si, že je jen o dveře dál. Že by se stačilo zvednout, lehnout si vedle něj a spát. Převalil jsem se na bok a zadíval se na kus dřeva, který nás odděloval. Zíral jsem na něj tak upřeně, jako bych doufal, že se sami otevřou. Nic se samozřejmě nestalo a já se pomalu propadl do neklidného spánku.

Noční můry se vrátily.

"Slade!" zaslechl jsem a prudce jsem otevřel oči. Seděl jsem na posteli, oči vytřeštěné a celý jsem se chvěl. Na rameni jsem ucítil něčí dotek. Bleskově jsem se otočil a v dozvuku snu jsem dotyčnou osobu přitlačil k matraci a položil jí ruce na hrdlo.

"Slade!" zasípěl Kaspar a já se vzpamatoval. Okamžitě jsem ho pustil. Prudce jsem oddechoval a hleděl do jeho zelenomodrých rozšířených očí. Vztáhl ruku a položil mi dlaň na tvář. Opřel jsem se o ni. "Zlé sny?" zašeptal. Přikývl jsem, neschopen slova. Neuvědomoval jsem si, že se chvěju, dokud mě neobjal a nepřitáhl si mě na sebe.

Hladil mě po zádech a cosi mi šeptal do ucha. Nevnímal jsem ta slova. Jen jsem si vychutnával přítomnost jiného člověka. Jeho teplo. Vůni. Přestal jsem se třást, ale přesto mě dál držel v náruči.

"Odpusť mi to," šeptal mi. "Strašně mě to mrzí. Neměl jsem ti dovolit odejít." Snažil jsem se pohnout, ale držel mě kupodivu pevně. "Byl jsem zbabělec, Slade. Toho nejhrubšího zrna. Měl jsem si dupnout, nesouhlasit. Když jsem tě pak viděl odjíždět, musel jsem se ovládat, abych se za tebou nerozběhl a nedonutil tě zůstat. Umíral jsem strachy, že umřeš." Byl k nezastavení, jako by nedokázal přestat mluvit. Mlčel jsem.

"Pokaždé, když se objevily nějaké zprávy, že došlo k ozbrojeným útokům, trnul jsem hrůzou, že mezi mrtvými uvidím tvé jméno. Chodím sem už přes rok, ale nikdy jsem nenašel odvahu za tebou přijít," šeptal tak tiše, že mu skoro nerozuměl. Přitom mě stále hladil po zádech. Uvědomoval jsem si, že musím být těžký, ale on mi opět nedovolil se zvednout.

"Nikdy jsem se Sandrou nic neměl. Hned po svatbě jsem ji řekl, jak to doopravdy se mnou je. Zřejmě pochopila, že se tě v mém srdci nemůže nahradit a o dva roky později požádala o rozvod."

"Proč mi to říkáš?" našel jsem konečně hlas.

"Protože oba víme, že...," hlas se mu zlomil. Nedokázal pokračovat. Konečně jsem se mohl nadzvednout na loktech a podívat se na něj. Už nic nedodal, jen jsme se do sebe vpíjeli očima. Nakonec jsem se z něj odvalil na stranu a snažil se vstřebat to, co mi řekl.

"Tak jednoduché to není, Kaspare," zašeptal jsem potichu. "Nemůžeš mi jen tak říct, že jsi byl zbabělec a nikdy se svou ženou šťastný a myslet si, že prostě zapomenu na ty roky, které jsem prožíval bez tebe s vědomím, že jsi mě zradil."

Otočil se ke mě. "Já vím. Nečekám to. Jen jsem potřeboval, aby jsi to věděl," usmál se smutně. "Myslíš, že už se ti nebude zdát nic zlého?" zeptal se tiše.

"Nevím," odpověděl jsem popravdě. Někdy se noční můry vracely i několikrát za noc. Viděl jsem svoje kamarády umírat, viděl jsem jen bolest a smrt.

"Mám tu s tebou zůstat?" Sotva jsem ho slyšel. Natáhl ruku a položil mi ji na předloktí. Cítil jsem jak mi palcem něžně přejíždí po pokožce a zapomněl jsem dýchat.

Místo odpovědi, jsem ho k sobě přitáhl a vzal ho do náruče. Přitulil se ke mě a za chvíli jsem mohl slyšet jeho pravidelný dech. O pár minut později jsem usnul i já. Noční můry se nevrátily.

Probudil mě potlačený výkřik. Okamžitě jsem byl vzhůru. Uvědomil jsem si, že vedle mě leží Kaspar. Ucítil jsem mezi lopatkami jeho ruku a pochopil jsem. Uviděl moje další tetování. Ztuhl jsem, když mě políbil přímo doprostřed.

Prstem jemně obkreslil pět svislých rudých čar, které nebyly dokonale rovné, protože tatérovi se třásla ruka. U každé čáry bylo písmeno, památka na moje padlé druhy. Ten co mi tetování dělal, byl z mé jednotky. Znal je všechny. Poslední čára, které je přeškrtávala, značila mě. Nechal jsem si ji udělat v ten den kdy jsem odešel z armády.

"Co to znamená?" zeptal se tiše Kaspar a já mu význam tetování vysvětlil. Každou z čar něžně políbil a já se chvěl jako osika. Pak mě objal kolem pasu a přitiskl se k mým zádům celým svým tělem.

"Je mi líto, žes je ztratil," zašeptal a v jeho hlase jsem slyšel upřímnost.

"I mě," kývl jsme stroze, v krku knedlík. Pomalu jsem se k němu otočil, vzal ho do náruče a přitiskl mu tvář na hrdlo. Překvapeně jsem zjistil, že mu ho smáčím slzami. Neřekl ani slovo, jen mě vískal ve vlasech. S nikým jsem o nich nemluvil.

"Petemu bylo dvacet, když se dostal k mojí jednotce," začal jsem tiše o prvním z nich. "Znali jsme se dva roky, když ho nějakej sráč střelil do hlavy. Sejmul jsem ho, ale pro Peteho bylo pozdě, umřel na místě."

Znovu se mi ta scéna odvíjela před očima. V jednu chvíli žertoval, v druhé ležel bezvládně na zemi oči bez života. 

"Lester nebyl moc komunikativní typ," pokračoval jsem o dalším v řadě, "ale všichni jsme věděli, že se na něj můžeme spolehnout. Že nás nenechá ve štychu a kryje nám záda. Šlápl na minu několik metrů od mě."

Otřásl jsem se. Jeho krev jsem měl všude. Drhnul jsem se několik hodin pod ledovou sprchou, jak jsem se ze sebe snažil smít krev a pocit viny.

"Měl jsem to být já," zasmál jsem se hořce. Kaspar mě pevně stiskl a cítil jsem jak vrtí hlavou. Cítil jsem jak mě políbil do vlasů.

"Mike," zajíkl jsem se. "Jednoho dne se nevrátil z hlídky. Hledali jsem ho jako posedlí několik dní. Za dva týdny jsme ho našli v jednom příkopě. Mučili ho tak krutým způsobem, že když jsem ho uviděl vyzvracel jsem skoro svoje vnitřnosti. Nic jim neprozradil, protože o nás stále nevěděli."

Kaspar zalapal po dechu, ale mlčel. Nebylo moc, co říct. Beztak jsem nebyl k zastavení. Tolik let jsem v sobě jejich smrt nosil, že jsem teď nedokázal přestat.

"Jake. Jake byl náladový prevít, ale vždycky měl pro člověka slovo útěchy, když se propadl do depresí. Dokázal celé mužstvo znovu postavit na nohy. Zasáhla ho střepina granátu a utrhla mu půlku obličeje." Třásl jsem se, když ve mě vzpomínky a moje noční můry ožívaly za denního. Zbýval poslední. Nevěděl jsem, jestli o něm dokážu mluvit.

"Hulk," zasmál jsem se přiškrceně, "byl to mohutný chlapík, výbušný až běda. Nikdo mu neřekl jinak než Hulk, ale jeho skutečně jméno bylo Heath. Znal jsem ho od začátku. Prošli jsme spolu základním výcvikem. Dostali se do stejné čety. Byli jsme nerozluční, jako bratři. Kryli jsme si záda."

Musel jsem se nadechnout, nabrat sílu na dokončení vyprávění. "Granát mu urval obě nohy," zajíkal jsem se. "Přežil to, poslali ho domů. Tři měsíce na to mi jeho žena poslala zprávu, že se zabil. Prostřelil si hlavu služební pistolí," hlas se mi zlomil. Třásl jsem se tak silně, až jsem měl pocit, že s námi nadskakuje postel. Teď už jsem hlasitě vzlykal a Kaspar mě líbal všude kam dosáhl. Do vlasů, za ucho.

"Proto jsi odešel z armády?" zeptal se tiše, když jsem se trochu ovládl. Zavrtěl jsem hlavu.

"Z armády bych nikdy neodešel dobrovolně. Zranili mě. Trefily mě střepiny z granátu. Rozdrtilo mi to koleno a propíchlo plíci. Byl jsem propuštěn ze zdravotních důvodů. Už jsem jim nebyl k ničemu."

Teď jsem pro změnu cítil jak se chvěje Kaspar. Tiskli jsme se k sobě, oba se třásli a přinášeli si vzájemnou útěchu. Vyčerpaně jsem zase usnuli.

Tentokrát jsem se probudil sám. Na okamžik jsem propadl panice. Byl jsem citově úplně vyšťavenej. Díky vzpomínkám, které jsem vytáhl na světlo jsem si připadal nahý. Zranitelný. Hlavou mi problesklo, že Kaspar opět odešel. Uklidnil jsem se, když jsem zaslechl sprchu.

Nechtěl jsem si připustit, jak obrovský kámen mi spadl ze srdce. Najednou se objevil ve dveřích, vlasy mokré, boky zakryté ručníkem. Při pohledu na jeho nesmělý úsměv, mi vyschlo v ústech.

"Ahoj," zašeptal. "Neprobudil jsem tě?"

Nejistě kráčel k posteli a já z něj nespouštěl oči. Najednou jsem si vůbec nevzpomínal, proč jsem ho tolik nenáviděl. Jako by roky bez něj ani neexistovaly. Zastavil se kousek ode mě a já vztáhl ruku. Váhavě ji ke mě natáhl a já si ho přitáhl k sobě k polibku. Dychtivě ho opětoval.

"Nevzbudil," odpověděl jsem mu, když jsme oba popadli dech.

"Slade," začal nejistě. "Děkuju ti za důvěru, se kterou jsi mi svěřil osudy svých přátel," řekl tiše. Jen jsem kývl, nevěděl jsem co bych na to měl říct.

Ten den poprvé sešel dolů. Seděli jsme spolu u jednoho stolu a snídali. Nebo spíš obědvali. Cítil jsem kradmé pohledy všech, co nás pozorovali, ale nevšímal jsem si jich. Poprvé za těch pár týdnů, co tu byl jsem se vedle něj cítil naprosto uvolněný.

Dokonce jsem vyzval ostatní ať se k nám přidají. Atmosféra kolem stolu byla veselá, dalo by se říct, až rozpustilá. Cítil jsem, jak mě Kaspar občas letmo pohladil pod stolem po stehně. Uvědomil jsem si, že se usmívám. Když se mě znovu chystal polaskat, chytil jsem ho za ruku a propletl si prsty s jeho. Překvapeně na mě pohlédl, ale nepokusil se vyprostit. Usmál se tak nádherně, že jsem ho z náhlého popudu políbil.

Kolem nás zapraskal smích ostatních.

"Já jsem to věděl!" zavýskl radostně Frank a natáhl ruku k Danielovi, který mu neochotně podává deset babek. Zamračím se na ně a peníze sbalím do své kapsy. Nic nenamítají.

Kaspar se roztomile zardívá a já se neubráním užaslému pohledu na něj.

Uvědomil jsem si, že už se nechci hrabat v minulosti. Je pryč. Nedá se změnit. Utvořila z nás lidi, jací jsme teď a já bych neměnil. Krom toho, zase jsem se našli, ne?

Máme před sebou dlouhou cestu. Je mezi námi stále spousta nedůvěry, ale pokud na tom budeme pracovat oba, kdo ví jak to dopadne?

Z myšlenek mě vytrhne rozkazovačný hlas. "Kaspare!"

Cítím, jak vedle mě ztuhne. Oba se otočíme ke dveřím a v nich stojí jeho otec. V srdci se mi rozlévá chlad a pochybnosti. Co když se mýlím? Co když je stále stejný? Odejde s ním? Podlehne opět nátlaku, který na něj určitě vytvoří? Snažím se vyprostit ruku z jeho sevření, ale nedovolí mi to. Otočí se na mě, usměje se a velice pomalu mě políbí.

Slyším, jak jeho otec zalapá po dechu. "Kaspare! Okamžitě se se mnou vrátíš!"

Otočí se k němu, vstane, a protože stále svírá mou ruku, zvednu se i já. Kaspar se o mě opře a já ho obejmu kolem pasu. Hledá u mě oporu a já mu ji dávám.

"Obávám se, že to se nestane, tati," pronese dostatečně nahlas.

Jeho otec sebou trhne. "Půjdeš se mnou nebo..."

"Nebo co?" skočí mu do řeči. "Zase mě přinutíš si vzít nějakou cuchtu? Už nejsem tak ovlivnitelnej jako před deseti lety, otče. Tehdy jsi mě možná zastrašil, ale tentokrát ne, rozumíš?! Už ti to nedovolím."

Cítím, jak se chvěje a proto ho povzbudivě stisknu v pase. Vděčně si opře hlavu o mé rameno. "Nikam s tebou nejdu. Zůstanu se Sladem." Pootočí ke mě hlavu a naše oči se střetnou. "Měl jsem to udělat už tehdy," dokončí šeptem, ale už nemluví ke svému otci. Jeho navztekaný odchod ani nezaregistrujeme.

Myslím, že je to dobrý začátek, ne?